O Smrčinách a o Aši

Když někam přijedu a řeknu: „Jsem z Aše,“ druhá strana odtuší, „Až z Aše?“ Znáte to, hlavně vy Ašáci. Líbí se mi to krátké slovo „AŠ“. Je výjimečné, je krátké, že už kratší být nemůže, potom by to byla jen samohláska nebo souhláska. Zní to jako tichý vzdech: „Aš…“ I jeho poloha na mapě je jen zapomenutý otazník, který kdosi vložil do Saska a Bavorska. Je to periferie a vždycky bude, ale přesně proto má své kouzlo. A potom tu máme několik nej, některá jsou dána objektivně, jiná podle toho, kdo, a jak moc, k tomuto místo přilnul. Nejzápadnější, to jistě, to je evidentní. Já bych přidala nejtajemnější. Někdo jiný by možná řekl nejnudnější nebo nejhnusnější. I taková je Aš. Stoka, kterou proplouvaly mršiny dějin, ošklivé věci, které se nakupily, hmotné statky, které se zničily, odsun… Dosídlení a potom budování na troskách minulosti. Nevkusné domy a fasády, paneláky, nákupní středisko Prior, divoké devadesátky a tak dál, které dodaly městu „punc“ v podobě benzínky a supermarketů v centru. Konec maloobchodů tamtéž.
Ale především, a mám dojem, že to je úplně zásadní, jsou to Smrčiny, nádherná a nedotčená příroda, která místy požrala zbouraná stavení, a bují všude okolo. Voňavé lesy a louky a mokřady. Neznám lepší místo pro celodenní procházky a pro rodinný život. Nikdo dneska neříká: „Jedu na dovolenou do Aše,“ tak jako se kdysi jezdilo na dovolenou třeba do Mariánských Lázní. Prostě zatím nemáme tu infrastrukturu, nemáme tu to ubytování, že jo, a taky tu nemáme pořádnou hospodu. Ale jak si kdo ustele, tak si lehne, zkrátka je potřeba začít u sebe – vyměnit zkorumpovaný politický aparát, začít znovu a něco vytvořit. Nebudeme tu zabíhat do politických detailů, to by se nehodilo, vraťme se zpátky k té přírodě. Nádech, výdech.

Byli jste někdy v poslední době třeba na prameni Elsteru, čili Halštrova, našeho nejvýznamnějšího potůčku? Je do nádhera. Nebo třeba u vily Marty? Mimochodem, ta je opravená. Kousek od ní je rozpadlý mlýn, spousta dalších bouraček. Dostává mě duch těch míst, mohla bych tam trávit celé dny. Rozvíjím si v hlavě kratičké příběhy – kdo tam asi bydlel? Jak žil? To byl mlýn, to byla hospoda, tam bylo jiné stavení, žili tam lidé, měli děti, milovali se, nenáviděli se.

Kousek od našeho domu se pasou koně, naproti na kopci krávy a ovce. Je tu absolutní ticho, občas do toho vpodvečer zaštěká srnec. Místo je protkané cyklostezkami, nedaleko je Bismarckova rozhledna. A tak pořád donekonečna. Jestli nejste z Aše, přijeďte se sem podívat. Je to tu nejmíň na týden a určitě se sem zase vrátíte.